O umění jako způsobu poznávání světa a o souvislostech, které ve škole často zůstávají skryté
Co mají společného hudební harmonie, pohyb planet, geometrie gotických katedrál nebo barvy na malířském plátně? Na první pohled možná nic. Přesto za nimi nacházíme zákonitosti, které po staletí zaměstnávaly filozofy, matematiky, astronomy i umělce. A často to byli titíž lidé, kteří se zabývali několika z těchto oblastí současně.
Dnes jsme zvyklí vnímat vědu a umění jako dva odlišné světy. Jeden se opírá o měření, výpočty a důkazy, druhý o představivost, smyslovou zkušenost a tvořivost. Jenže toto rozdělení je do značné míry výsledkem postupné specializace lidského poznání. Hranice mezi jednotlivými obory nebyly vždy tak výrazné.
Už antičtí myslitelé hledali v hudbě matematický řád, astronomové na počátku novověku se pokoušeli popsat pohyb planet prostřednictvím harmonie a filozofové se ptali, proč lidská mysl dokáže rozpoznávat zákonitosti přírody. Moderní věda na některé z těchto otázek odpověděla. Jiné zůstávají otevřené.
Umění totiž není jen způsob, jak svět zobrazujeme. Je také způsobem, jak o něm získáváme poznání.
A právě tato myšlenka nabízí zajímavý pohled na vzdělávání. Hudba, výtvarné umění, matematika, fyzika nebo filozofie mají ve škole své vlastní předměty, učebnice a učitele. Jejich vzájemným souvislostem však věnujeme mnohem méně pozornosti. Přitom právě v nich se často skrývá to nejzajímavější.
Matematika, kterou můžeme slyšet
Vztah hudby a matematiky znali už ve starověku. Babylonské hliněné tabulky staré více než tři tisíce let dokládají znalost hudebního ladění. Pythagorejci později popsali jednoduché číselné poměry, které odpovídají základním hudebním intervalům: oktávě 2 : 1, čisté kvintě 3 : 2 nebo kvartě 4 : 3.
Z těchto poznatků vyvodili odvážnou představu: jestliže matematické vztahy určují hudební harmonii, nemohl by se podle podobných zákonitostí řídit celý vesmír?
Tak vznikala myšlenka harmonie sfér, kterou rozvíjel také Platón. Kosmos měl být uspořádán podle číselných poměrů, podobně jako hudba.
Propojení hudby, matematiky a představ o řádu světa ovšem nebylo výlučně evropské. Ve starověké Číně souvisely systémy ladění s kalendářem a kosmologií. Indická hudební tradice rozvíjela vztahy mezi melodií, rytmem, emocemi a časem. Středověký filozof al-Fárábí ve své Velké knize o hudbě spojoval matematické zákonitosti tónů s otázkami jejich estetického působení.
Tyto tradice se v mnohém lišily a vzájemně se také ovlivňovaly. Spojovalo je však přesvědčení, že hudba může vypovídat o vztazích, které přesahují samotné tóny.
A právě zde se otevírá otázka, která zaměstnává filozofy dodnes: objevujeme matematický řád, který ve světě existuje nezávisle na nás, nebo si matematiku vytváříme jako jazyk, jímž skutečnost popisujeme?
Když hledání harmonie vede k objevu
Na počátku 17. století se k představě kosmické harmonie vrátil astronom Johannes Kepler. Věřil, že pohyby planet odpovídají matematickým vztahům podobným hudebním intervalům.
Ve svém díle Harmonices Mundi (Harmonie světa, 1619) se pokoušel tyto vztahy nalézt. Při tom dospěl také ke svému třetímu zákonu pohybu planet, který vyjadřuje matematickou souvislost mezi oběžnou dobou planety a velikostí její dráhy.
Keplerova představa planetární hudby se jako fyzikální vysvětlení neprosadila. Jeho matematický zákon však obstál.
Je to pozoruhodný příklad toho, jak může filozofická či estetická představa inspirovat vědecké hledání. Sama představivost samozřejmě nestačí: teprve pozorování, výpočty a důkazy rozhodují, zda je určitá myšlenka správná. Bez představivosti bychom však některé otázky možná vůbec nepoložili.
O století později vyjádřil německý filozof a matematik Gottfried Wilhelm Leibniz vztah hudby a čísel pozoruhodnou větou:
„Hudba je skrytým aritmetickým cvičením duše, která neví, že počítá.“
Když posloucháme melodii, nevypočítáváme vědomě frekvence ani rytmické poměry. Přesto rozpoznáváme pravidelnost, napětí, očekávání a překvapení. Náš mozek zpracovává vztahy mezi tóny, aniž bychom si to uvědomovali jako matematickou činnost.
V 19. století pak Hermann von Helmholtz zkoumal akustiku a složení hudebních tónů. Pomohl objasnit, jak harmonické složky zvuku souvisejí s jeho barvou a s naším vnímáním souzvuku.
Matematika nám tedy pomáhá pochopit, jak je hudba vystavěna. Sama však nevysvětluje, proč nás určitá skladba dojímá. K tomu potřebujeme také psychologii, zkušenost, kulturní kontext, a samotnou hudbu.
Vidět neznamená jen dívat se
Stejně pozoruhodné souvislosti nacházíme mezi fyzikou, lidským zrakem a výtvarným uměním.
Už v 11. století zkoumal učenec Ibn al-Hajtham, v Evropě známý jako Alhazen, podstatu světla a vidění.
Ve své Knize optiky vysvětloval na základě experimentů, že světlo přichází do oka zvenčí. Zabýval se odrazem, lomem, čočkami i principem camery obscury. Jeho práce významně ovlivnila evropskou optiku.
O několik století později prokázal Isaac Newton, že bílé světlo obsahuje různé barevné složky. Johann Wolfgang von Goethe se však ve své Nauce o barvách (1810) zaměřil na jinou otázku: jak barvy skutečně vnímáme?
Zajímaly ho kontrasty, barevné stíny, následné obrazy i psychologické působení barev. Jeho fyzikální výklad světla neobstál proti Newtonovu, pozorování lidského vnímání však neztratila význam.
Fyzik může změřit spektrální složení světla. Fyziolog popsat činnost oka. Malíř však zkoumá, jak se barvy vzájemně ovlivňují a jak je vnímáme v konkrétním prostoru a světle.
Nejde o soupeřící způsoby poznání. Každý z nich odhaluje jinou stránku skutečnosti.
A někdy může výtvarná dovednost přispět přímo k vědeckému objevu.
Když Galileo Galilei roku 1609 namířil dalekohled na Měsíc, rozpoznal ve světelných a stínových útvarech nerovnosti jeho povrchu. Jeho zkušenosti s kresbou, perspektivou a zobrazováním světla a stínu mu pomohly pochopit, že pozoruje hory a údolí.
Anglický astronom Thomas Harriot pozoroval Měsíc dalekohledem rovněž, ale jeho první záznamy nenabídly stejně přesvědčivý výklad měsíčního reliéfu.
Galileova výtvarná průprava nebyla jedinou příčinou jeho objevu. Přispěla však k tomu, že dokázal správně interpretovat to, co viděl.
Kresba tu nebyla pouhou ilustrací vědeckého poznatku. Byla jedním z prostředků, které k němu vedly.
Bach, Escher, Gödel: tři různé jazyky, podobné otázky
V roce 1979 vydal americký vědec a filozof Douglas Hofstadter knihu Gödel, Escher, Bach: An Eternal Golden Braid (Gödel, Escher, Bach: Věčný zlatý cop).
Na první pohled spojuje tři osobnosti, které spolu nemají mnoho společného: matematika Kurta Gödela, grafika Mauritse Cornelise Eschera a skladatele Johanna Sebastiana Bacha.
Gödel zkoumal možnosti a hranice matematických formálních systémů. Escher vytvářel grafiky plné geometrických paradoxů, nekonečných schodišť a obrazů, které odkazují samy k sobě. Bach ve svých fugách a kánonech rozvíjel hudební témata pomocí důmyslných pravidel, opakování a proměn.
Hofstadtera zaujalo, že v matematice, obrazech i hudbě můžeme nacházet podobné struktury: vrstvení pravidel, opakování, sebereferenci nebo vznik složitého celku z jednoduchých prvků.
Jeho kniha ovšem není jen úvahou o podobnostech mezi uměleckými a matematickými díly. Prostřednictvím těchto souvislostí zkoumá mnohem hlubší otázku: jak ze soustavy pravidel a symbolů může vznikat význam a jak souvisí s lidským myšlením a vědomím.
Právě zde se ukazuje, proč má smysl překračovat hranice jednotlivých oborů.
Bachova fuga, Escherova grafika a Gödelova matematická práce nejsou třemi důkazy téže věci. Mohou nám však pomoci uvažovat o podobných problémech třemi odlišnými způsoby.
A někdy právě změna způsobu uvažování umožní zahlédnout souvislost, která nám dosud unikala.
Jak zní vesmír?
Představa harmonie sfér, která fascinovala antické filozofy i Keplera, se dnes vrací v nečekané podobě. Díky moderní technice můžeme vesmír nejen pozorovat, ale také poslouchat.
Kosmické sondy zaznamenávají elektromagnetické a plazmové jevy, jejichž signály lze převést do slyšitelného pásma. Vznikají tak pozoruhodné zvukové záznamy prostředí planet, například Jupiteru nebo Saturnu.
Ještě zajímavější možnost nabízí sonifikace astronomických dat. NASA prostřednictvím projektu spojeného s Rentgenovou observatoří Chandra převádí do zvuku informace získané pozorováním galaxií, hvězd a dalších vesmírných objektů.
Jasnost, poloha nebo intenzita záření se podle zvolených pravidel proměňují ve výšku, hlasitost a barvu tónů. Nejde tedy o zvuk, který by se skutečně šířil vesmírným vakuem, ale o zvukovou interpretaci naměřených údajů.
A právě zde se setkávají astronomie, matematika a hudební tvorba. Vědecká data poskytují základ, matematické vztahy určují jejich převod a tvůrčí rozhodnutí ovlivňují výslednou zvukovou podobu.
Sonifikace přitom není jen působivým experimentem. Umožňuje vnímat astronomická pozorování jiným způsobem a zpřístupňuje je také lidem se zrakovým postižením.
Po více než dvou tisíciletích tak dostává dávná myšlenka hudby vesmíru zcela nový význam. Nebeská tělesa sice nehrají podle pythagorejských představ, ale jejich vlastnosti dnes dokážeme převést do tónů, které můžeme skutečně slyšet.
Poslechněte si vesmír: NASA Chandra, Universe of Sound
Umění jako způsob myšlení
Může však samotná umělecká zkušenost vést k poznání, které bychom jinou cestou nezískali?
Americký filozof John Dewey v knize Umění jako zkušenost (1934) zdůrazňoval, že poznáváme prostřednictvím aktivního vztahu ke světu. Nejen přemýšlením, ale také jednáním, vnímáním a vlastní zkušeností.
Psycholog Rudolf Arnheim v knize Vizuální myšlení (1969) ukázal, že vidění není pasivním přijímáním informací. Už samotné vnímání zahrnuje výběr, uspořádání a interpretaci. Vidět tedy do jisté míry znamená myslet.
A filozof Maurice Merleau-Ponty připomínal, že svět poznáváme prostřednictvím svého těla, nikoli jen abstraktním uvažováním.
Tyto myšlenky mají pro umělecké vzdělávání zásadní význam.
Když dítě kreslí, neučí se pouze zacházet s tužkou. Učí se pozorovat proporce, světlo, prostor a vztahy mezi tvary. Když zpívá nebo hraje na hudební nástroj, získává zkušenost s rytmem, rezonancí a vzájemnými vztahy tónů. Když hraje divadlo, zkoumá lidské jednání, komunikaci, čas a prostor prostřednictvím vlastní zkušenosti.
Umělecká činnost tak není jen prostředkem sebevyjádření. Může být také způsobem, jak svět zkoumat a lépe mu porozumět.
Svět nemá školní rozvrh
Ve škole potřebujeme jednotlivé předměty. Každý obor má své metody, svůj jazyk a vlastní hloubku. Pokud však zůstanou poznatky uzavřené jen v jejich hranicích, žáci mohou snadno přehlédnout souvislosti, které je spojují.
V matematice se učí o poměrech, aniž by je spojovali s hudebními intervaly. Ve fyzice poznávají vlastnosti světla, ale jejich souvislost s malířstvím často zůstává stranou. V dějepise se setkávají s Keplerem nebo Galileem, aniž by se dozvěděli, jak důležitou roli hrála v jejich poznávání představivost a výtvarná zkušenost.
Přitom právě tyto vztahy mohou pomoci pochopit jednotlivé poznatky v širším kontextu.
Hudební výchova může přirozeně otevírat otázky matematiky, akustiky nebo historie. Výtvarná výchova nabízí cestu k optice, geometrii i psychologii vnímání. Dramatická výchova umožňuje zkoumat lidské jednání, vztahy, rytmus a prostor prostřednictvím vlastní zkušenosti.
Nejde o to, aby se z učitelů umění stali fyzikové nebo matematici. Ani o to, aby umělecké předměty sloužily jen jako názorná pomůcka při výuce jiných oborů.
Jejich význam je mnohem hlubší.
Umění nabízí svébytný způsob poznávání, který doplňuje vědecké a teoretické myšlení. Umožňuje vztahy mezi věcmi nejen pochopit, ale také je uslyšet, uvidět, vytvořit nebo prožít.
A právě v tom může spočívat jeden z největších přínosů uměleckého vzdělávání: probouzet zvědavost, učit vnímat souvislosti a ukazovat, že poznávání světa nemusí začínat definicí ani končit správnou odpovědí.
Někdy začíná prostým úžasem nad tím, jak spolu zdánlivě nesouvisející věci souvisejí.
Škola nás učí rozdělovat svět na předměty. Umění nám může pomoci znovu objevit, že svět sám takto rozdělený není.